Jdi na obsah Jdi na menu
 


Polabská čtyřka a „Zlatý kluk“

29. 12. 2012

V tomto dílu seriálu „Vzpomínky na naší historii“ zůstaneme ještě v Polabí, kde v průběhu 70. – 90. let vznikla klusácky silná „Polabská čtyřka“. Nebylo to žádné sdružení, jak by se z názvu mohlo zdát, ale jakési volné seskupení čtyř Jednotných zemědělských družstev (JZD), která sehrála v rozmezí výše uvedených let významnou roli v rozvoji klusáckého sportu v Čechách. Tato družstva se nacházela v okruhu 25 km kolem města Lysá nad Labem. V čem spočívala jejich role a která že to byla? V první řadě JZD Tuchoraz s předsedou Miloslavem Klusáčkem, JZD Kostomlaty nad Labem s předsedou Jiřím Ryčlem, JZD Lysá n/L-Litol s předsedou Hankem a JZD Přerov nad Labem, předseda Luděk Dvořák. Tito 4 pánové v čele svých týmů si vyhlásili takovou malou interní, avšak prestižní soutěž a vzájemným „trumfováním“ kdo bude lepší a kdo bude mít lepší koně či vyhraje víc dostihů „de facto“ přispěli k celkovému rozkvětu sportu jako takového. Díky nim se do České republiky dostala spousta dobrých koní ze zahraničí, na které lze jen těžko zapomenout, jako byli Kapers, Prokaz, Vataga, Stilat, Iubit, Liza, Aranyifju, Polux, Bugatti atd. Tito pánové se rovněž pravidelně scházeli na chuchelské tribuně, aby své týmy podpořili osobně.
Jednotlivé podniky pak trenérsky reprezentovaly Ladislav Štípa v barvách JZD Tuchoraz (bílý dres, červenomodrá šerpa, modré rukávy), Václav Bořek Dohalský za JZD Lysá n/Labem – Litol (bílý dres, červené švy, bílé rukávy s červeným pruhem), MVDr. Vladimír Stehlík, později Františkové Charvát a Šťastný za JZD Kostomlaty n/Labem (dres purpurový, bílé švy) a Václav Voříšek pro JZD Přerov n/Labem (modrý dres, bílé nárameníky, modré rukávy s bílým příčným pruhem). Ladislava Štípu a Jindřicha Lajnera jsme Vám již představili, nyní je na řadě další osobnost reprezentující tentokrát posledně jmenovanou část seskupení, hybná síla „klanu Voříškovců“ - Jiří Voříšek.  

 dsc_0008.jpg

Narozen: 27.10.1941
Manželka: Jana Voříšková
Děti: Martin, Jan a Jiří
Oblíbený nápoj: Skotská whisky
Oblíbené jídlo: tak toho by bylo víc, ale mám rád tatarák s topinkou
Hobby: dnes je to můj pes 

 

 

Pane Voříšek, odkud se táhnou Vaše „koňské“ začátky, jak jste se ke klusákům dostal Vy?
Asi jako všichni ostatní na jízdárně u parkuráků, kde jinde. Začínali jsme s bráchou v Lysé na zámku. Později jsme byli chvíli u Hejňákových na statku a pak jsme se přestěhovali domů. Já jsem měl úraz a už jsem v sedle nemohl jezdit, tak jsem navrhnul bráchovi, že si koupíme také klusáky. No a přivezli jsme Kajutu, Sisinu, Epiku a Roxanu, to bylo ještě pro jezdecký oddíl SSM Juvena. Někdy v roce 1975 pak za bráchou přišel předseda Dvořák z Přerova, že chtějí dělat klusáky, dohodli se a už to bylo. Ze začátku jsme dělali koně amatérsky, až později jsem se koňmi začal živit. Přišli totiž další koně a už to nešlo stíhat. Chodil jsem do práce, stavěl barák, přistavoval stáje a ještě krmil koně, to už bylo moc, musel jsem pustit práci. Koně jsem měl doma, to byla výhoda.

 

 

Na přelomu 70tých a 80tých let se hodně mluvilo o „klanu Voříšků“, vzhlíželo se k Vám jako ke tvrdé konkurenci.
No jo, nás bylo hodně. Můj brácha Vašek trénoval, jezdil jako amatér stejně jako jeho žena Hanka. Když vyrostli naši synové, můj Martin a bráchův Tomáš, tak začali jezdit také a pět lidí už je hodně. To víte, když se kolem koní točí celá rodina. My jsme to měli ale rozdělené, brácha byl  manažer, dělal politiku a já byl radši ve stáji .

 

 

Vždycky jste si udržovali určitou úroveň, byli jste ve všem o kousek napřed. Jak jste to dokázali?
No jak, jezdili jsme ven, jak jinak. Když jsem jel do Maďar, tak jsem nic jiného nedělal, než jsem stál v kovárně a sledoval jak kovají a na co kovají, abych se něco naučil. Já jsem byl velký kamarád s Rusama, oni mi přivezli vždycky podkovy, já jsem je přitloukl, jejich kováře jsem teda nechtěl, viděl jsi ty jejich hřebíky? Oni jak je měli jen takové lisované, tak měly takové otřepky a aby ty groty srazili, nosili hřebíky v kožených pytlíkách s pilinami. Ale to jen tak pro zajímavost. Stejně jako když jsme byli v Berlíně-Karlshorstu, tak jsem si od Fingerova okopíroval tu švédskou sulku a doma jsem si ji pak podle toho vzoru svařil. Říkal jsem jí „Fingerovka“ On jí dostal ve Švédsku když tam vyhrál velký dostih. Míša Fingerov mi ukázal naprosto všechno. Tady v té době nic nebylo. Jak jinak by ses k tomu dostal, musel jsi někam vyrazit, když jsi nevyjel, tak ses nic nedozvěděl a nic neviděl. No a také jsme si jako první v republice vyrobili autobus na koně. Když si vzpomenu, jak jsme ještě s parkurovými koňmi jezdili na „šibičáku“ nebo vagónem, to už si ani nedovedu představit, to bych už takhle teda nedělal. Neměli jsme peníze a chtěli jsme něco dělat a chtěli jsme aby to bylo na úrovni. O dostihovou výstroj se starala švagrová Hanka, šila dresy a všechno, co bylo potřeba. Na to jsem si potrpěl, člověk musí vypadat.


                                                   ve formátu PDF

sp.jpg
Opis článku

 

 

 

Co koně, na jaké rád vzpomínáte?
Můj kůň snů byl Bugatti, to byl frajer kůň, ale měla ho Hanka. Výborný byl Bonaparte, takový kaštanový ryzák, s ním jsem byl 4. v derby. Dál vraník Čampér, on byl trochu blázen, ale utíkal co uměl. Hodně tahal, muselo se mu vyhovět.. On ze začátku hodně cválal, ale jak zestárnul, srovnal se.

bugatti.jpg
Bugatti




Vaše jméno je ale významně spjato s jiným koněm, kterého jsme záměrně nechali nakonec. Říkalo se mu „zlatý kluk“ a on jím skutečně byl, Aranyifju, jedna z našich hvězd. Řekněte nám o něm něco.
Aranyifju byl velice hodný kůň, za ním se mohl svézt kdo chtěl, kdykoliv přišel někdo na návštěvu, tak se za ním povozil. A spolehlivý. Aran, jak se mu říkalo, to byl poctivý dělník, ale v dostizích ho nemohl jezdit jen tak někdo. Vystřídali se na něm postupně všichni, až se dostal ke mně. Řekli mi „zkus to“, tak jsem to s ním zkoušel a ono se to povedlo. Byl to milionový kůň. Měl velkou konkurenci, tehdy ke špičce patřila Vataga, Žen Žen a Karantén, ale on každopádně k té špičce patřil také.
Když jsem s ním například vyjel na mítink do Německa, vždycky tam udělal výsledek. Jednou jsme byli druhý jen o nos za ruským Valešnikovem, jezdil ho Turkov, a to jsem si prohrál sám. Tam byly kolem dráhy kolíky a já jsem si myslel, že už je cíl a on byl až u toho dalšího kolíku. Aran tam nebyl ani jako náš. Když jsme s ním do Berlína přijeli, chlubili se s ním Maďaři, protože jsme ho od nich koupili, Rusové zase, že běhá na jejich podkovách. Jak jsem přišel z dostihu, tak ho hned popadli a vodili, omývali a plácali. On pak druhý den chodil po zadních jako král. Z Maďarska přišel s rekordem 1:28, to nebyl žádný zázrak, ale vychodil se a byl z něj výborný kůň. Na něj nedám dopustit, to byl výjimečný kůň i povahově, takového poctiváka těžko člověk najde. Aran byl skutečně zlatý kluk.

 

aran-2.jpg

aran.jpg
Aranyifju

 

 

 

Měl jste nějaký svůj trenérský nebo jezdecký vzor?
Já jsem se naučil hodně od bráchy. Vzor? Kolátor, říkalo se mu „trubička“, toho jsem obdivoval. Klusáky dělal velice dobře a vysvětloval mi jak klusáky, tak cvaláky. Klusáky měl v Odrách – Kajutu, Ikara, Sabola. A samozřejmě Míša Fingerov, o kterém jsem se již zmiňoval. Dřív jsme měli možnosti jezdit jenom na východ, ale Rusové byli tehdy před námi.

 

 

O koních, technickém vybavení a možnostech se toho už napovídalo dost, ale je ještě něco, v čem vidíte rozdíl ve srovnání doby, kdy jste aktivně působil ve sportu  a dneškem?
No určitě kování a krmení. Jak už jsem se zmiňoval, snažil jsem se hodně věcí poznat venku. S kováním to byl problém, kováři měli svůj systém a nechtěli se moc přizpůsobovat, bylo to s nimi těžké. Když na věc přišlo, musel jsem to udělat sám. Kovalo se jinak, co nosil za boty například dříve Aran, by dnes nenosil, spousta věcí byla dříve jinak.
S krmením to bylo stejné, dnes si koupíš směs, jen nasypeš a je to. My jsme museli míchat a vařit sami. Základ byl oves, přidávali jsme vajíčka, mořské řasy, skořápky, olej, Vitamín B aC, melasu, granule byly až později a jen vojtěškové. Když  kůň hubnul, dal se kukuřičný šrot a tak, každému něco jiného. Přes zimu se jádro moc nedávalo, to se krmilo plevami, po nich se koně spravovali, pane. To neexistovalo, aby se nevykrmil hubený kůň nebo aby nějaký nežral. Dneska plevy ani neseženeš. Také se máčelo a 3 hodiny vařilo lněné semínko, bylo to všechno hodně pracné. Ale nedalo se nic dělat. Koníkům musíš vyhovět, když mají pro tebe pracovat.

 

Vaši profesně aktivní činnost předčasně ukončil infarkt, co bylo dál?
No jo, ještě jsem s tím infarktem jezdil a vyhrál s Aranem. Necítil jsem se ten den dobře, brácha to sváděl na nervozitu, ale když jsem se pak po dostihu skulil v boxu na zem, bylo jasné, že je zle. To už tak nějak osud zařídí, co se dá dělat. V době, kdy jsem se léčil, dostavěli v Přerově novou stáj pro koně a brácha se tam s nimi přestěhoval. Já jsem se později s ohledem na srdce musel šetřit, takže jsem si nechal doma jen 3 koně pro Martina. Tím se Voříškův klan rozdělil na dvě části. Po bráchovi později nastoupil Tomáš a převzal jeho úsek. Můj syn Martin odešel do Německa jezdit překážkové dostihy a je tam dodnes, docela se mu daří. Kdo ví, co by bylo nebýt té nemoci.

 

FOTOGALERIE

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář