Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rozhovor: Ladislav Štípa

22. 3. 2010

Téměř každý týden usedáme po práci k pravidelným debatám naší „Polabské sekce“ a často vzpomínáme na časy nedávno minulé, až vznikl nápad oslovit některé z osobností naší klusácké historické i současné scény. Čas plyne jako voda a zimní přestávka, které jsme chtěli využít k těmto povídáním, je najednou pryč. Nicméně z nápadu nesešlo a tak je tady první z nich.  Ačkoliv jsme původně zamýšleli odstartovat tuto sérii od nejstarších, využíváme ankety „hádej kdo jsem“ a uveřejněné fotografie trenéra Ladislava Štípy, jemuž jsme položili první sérii otázek.

 

 
Co Vás ke koním vůbec přivedlo?

Co? No vlastně náhoda. Otec mého kamaráda vlastnil koně a já jsem se na ně chodil dívat. Když mi bylo devět let, přestěhovali jsme se z Brna do Prahy a ve škole jsem poznal Otu Grunda, který bydlel o dvě ulice dál. Jeho matka byla koňský fanatik a my jsme s ní každý týden jezdili na dostihy do Chuchle. Postupem času jsem začal nejprve navštěvovat jízdárnu oddílu Zahradnictví hl.města Prahy, později pak Chuchli, kde jsem jezdil pro trenéra Hurbana a Šatru. Protože jsem měl díky své výšce čím dál větší potíže s váhou, přesvědčil mě Jirka Šindler na klusáky a v listopadu 1973 jsme pro JZD Tuchoraz (kde jsem začal svou klusáckou kariéru) koupili první dva klusáky – Vilíka a Singapura. No a jsem tu dodnes.  

 

 

Která jména koní Vám uvízla v paměti a na které koně rád vzpomínáte?

Určitě Vilík, protože to byl můj první klusák a Zsoldos, s kterým jsem utvořil rekord 1:24,0. Osobní vztah jsem měl ke Kuvajtovi, s tak chytrým koněm jsem se od té doby ještě nesetkal, škoda jen, že mu dělaly problém oblouky. Rád jsem měl také Poluxe, to byl úžasný kůň, stejně jako Marcon Right. Nezapomenutelná je samozřejmě Fidji Sund – to byla klisna „jiné generace“, bohužel neměla možnost ukázat všechno, protože jsme ji na vrcholu její kariéry museli schovat a zařadit do chovu. Zvláštní post měl ve stáji Body Skal, v neposlední řadě musím vzpomenout i Oyster Sund a Keystona Sinatru – oba to byli úžasně charakterní a pracovití koně. To je těžké, já jsem měl spoustu koní a všichni sehráli svou roli.

 

 

Na jakou část Vaší kariéry rád vzpomínáte, které období považujete z Vašeho pohledu za „nejšťastnější“?

Bezesporu a bez velkého přemýšlení 80. a 90.léta. Sport měl v té době profesionální úroveň, byl finančně zajištěn z nezávislého zdroje a vládla dobrá organizace.

 

 

Bez jakých osobností si naši historii nedovedete představit – kdo by v ní podle Vás citelně chyběl a proč?

Samozřejmě Šindler, Kaplanové, Valouch, Dohalský, Grégr, Lajner… Jiří Šindler se do historie svým působením nesmazatelně zapsal. Otec a syn Kaplanové, hlavně otec Ota Kaplan dal po válce dohromady plemennou knihu a pomáhal při praktickém tréninku ve sportu, který se během války a po ní málem rozpadl. Společně s Jirkou Šindlerem se díky jejich úsilí a píli podařilo klusáky zachránit. Václav Dohalský – Vašek byl svého času jedním z těch pilířů sportu jako takového, později se stal po založení ČKA jejím uznávaným prezidentem. Valouch, Grégr a Lajner byli trenéři a "rajťáci", bez kterých by ta naše historie nebyla historie, jejich jména figurují snad ve všech tabulkách. 

 

 

Sledujete dění v zahraničí? Jakou roli podle Vás hraje v souvislosti s naší historií?

Dění v zahraničí mě zajímalo vždycky a sleduji ho dodnes, i když už pro mě nehraje profesně důležitou roli. Člověk se učí celý život. V zahraničí byli vždycky o něco napřed a my jsme tak měli možnost se od koho učit a dostat se dál, ať už to bylo za Československa nebo dnes. Zní to asi divně, ale je to tak. Všechno má v životě svůj smysl. Za Československa jsme se pravidelně zúčastňovali mezinárodního mítinku socialistických států v Berlíně-Karlshorstu. Pro nás to byla tehdy jediná možnost, jak srovnat "své síly" a zároveň i získat nové zkušenosti a poznatky, či koupit nové vybavení, kterého byl tady nedostatek. Pro koně jsme jezdili nejdříve do Ruska nebo Maďarska, později do Rumunska, Německa a na přelomu 80. a 90. let dokonce do Švédska. Proč? Chtěli jsme se dostat dál, získat výkonnější koně, posílit náš chov novou krví, být prostě lepší a lepší. Nikdy bychom neměli "usnout na vavřínech", proto je pro nás velmi důležité sledovat všechno, co nás může postrčit kupředu, ať už jsou to nové tréninkové metody, moderní krevní linie či technické vybavení. Fandím každému, kdo využije možnosti a odjede do zahraničí za zkušenostmi. Já jsem to tenkrát neudělal, přestože jsem tu možnost měl, a dodnes mě to mrzí a nikdy si to nepřestanu vyčítat.

 

 

Kteří ze zahraničních koní Vás zaujali a jaké zahraniční osobnosti či jezdce uznáváte?
 Z koní jen tak v rychlosti Ina Scot, Queen L, Coktail Jet, Pine Chip, Moni Maker, Olga du Biwetz a bylo by jich asi víc.

Z jezdců Heinz Wewering, je to profík, který umí. Pak mám rád věčně klidného Stig H.Johanssona a sympaťáka Pierra Levesqueho.

 

 

Když srovnáte tréninkové metody ve svých začátcích a dnes, vidíte v nich nějaký rozdíl?

To určitě ano, vyvíjí se jako všechno. Já jsem byl v tomto směru svým způsobem průkopník. To ale nebylo z mé hlavy, souvisí to právě s tím zahraničím. V roce 1977 jsme byli v Moskvě na nákupu koní – přivezli jsme tenkrát Tirádu, Turel, Arizonu, Kaperse, Vatagu, Čajku a Nilvánu. Sledovali jsme tam kromě dostihů i trénink a mluvili s trenéry Kozlovem a Kreidinem o práci. To byli svého času jejich hvězdy. Rusové si už tenkrát vozili koně z Ameriky a s nimi převzali rovněž americký trénink, tzn. systematické heatové práce. Oni byli v určitém směru precizní, k některým koním jsme dostali kompletní kariéru a podrobně rozepsanou práci včetně časů. Na každém z nás bylo, jestli v ní budeme pokračovat nebo ne. Já jsem s koňmi ty práce začal chodit a byl jsem za blázna. Postupem času u nás heaty zdomácněly. Stejná anabáze následovala s importem prvních švédských koní a systémem „sedmistovek“. Dnes jsou v módě Francouzi a s nimi přichází zase jiná práce. Je to řečeno velmi obecně, základní principy jsou dané, ale musí se přizpůsobit konkrétním koním, neměli by se koně přizpůsobovat jakýmsi šablonám. Jinak když bych se měl vrátit k úplným začátkům, ten první klusácký základ jsem dostal u trenéra Valoucha v Tlumačově, kam mě vzal Jirka Šindler na soustředění.

 

 

Jak srovnáte v obecném měřítku období obrazně řečeno „včera“ a dnes, co k tomu řeknete?

K tomu bych se vyjadřovat ani nechtěl. Je to všechno relativní. Dříve jsme sice neměli tak výkonné koně, ale byly peníze, dobrá organizace a větší profesionalita. Lidé drželi pohromadě, panovala poměrně pohoda a legrace. Dnes vládnou peníze a jim se podřizuje všechno ostatní, takže k tomu ani není potřeba nic dodávat.

 

 

Připusťme možnost, že si můžete znovu vybrat – zvolíte si opět klusáky?

Určitě ano, ale asi ne tady.

 

Obrazek
Ladislav Štípa s Otou Grundem

 

 

 

Obrazek
... s Hubertem Janákem

 

 

 

 

 

Obrazek
...vítězí s Prokazem

 

 

 

 

Obrazek
Jindřich Klaubenschalk s Šamanem, Ladislav Štípa a Melodija

 

 

 

 

Obrazek
Fidji Sund

 


 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář